Historie sboru

POČÁTKY PĚVECKÉHO SBORU GYMNÁZIA OTROKOVICE

Sborový zpěv na základních školách v Otrokovicích měl dlouhou tradici už od dob vynikajícího hudebního pedagoga Františka Lýska, který tu v těžkých válečných letech 1939 – 1945 vedl „Baťovské zpěváčky“, jejichž úroveň a význam daleko přesáhly rámec našeho regionu. Na tyto kořeny pak navázaly další dětské sbory a přihlásil se k nim také Pěvecký sbor Gymnázia Otrokovice, založený v roce 1967 Vladimírem Javorkem. Ten byl osobností vpravdě renesančního rozhledu: na gymnáziu vyučoval především fyziku, ale byl také autorem tří atlasů hmyzu a napsal i nakreslil téměř tisícistránkový klíč k určování brouků, a poskytl tak přebohatý materiál laikům i profesionálním entomologům. Kromě toho hrál skvěle na violoncello a jako člen různých hudebních uskupení vystupoval na koncertech komorní hudby, které v Otrokovicích pořádal Kruh přátel hudby vedený ředitelem gymnázia Ivanem Mynářem. A právě na popud svého ředitele založil Vladimír Javorek gymnaziální sbor, který si brzy vydobyl dobrou pověst jak ve veřejném životě našeho města, tak mezi obdobnými sbory v širokém regionu. Při hlasové výchově občas sbormistrovi pomáhali jeho kolegové – členové Pěveckého sdružení moravských učitelů Miroslav Janas a Lubomír Kramář, hudebního doprovodu na klavír i jiné nástroje se vždy ochotně ujali sami studenti. V r. 1973 se sbor stal kolektivním členem Unie českých pěveckých sborů, byl pravidelným účastníkem nejen otrokovického festivalu gymnaziálních souborů z celé Moravy, ale také různých pěveckých slavností a soutěží (Žďár nad Sázavou, Kyjov, Kroměříž, Mikulov, Telč aj.). V roce 1977 byl sbor poctěn pozváním na festival vybraných sborů této věkové kategorie do Žiliny (šest sborů z Čech a Moravy, šest ze Slovenska). Dirigentovi byla při této příležitosti udělena cena Československé hudební společnosti za obětavou práci při estetické výchově mládeže.

Po odchodu Vladimíra Javorka do důchodu vedení sboru přešlo na čas do rukou jeho kolegy, vynikajícího francouzštináře a pohotového klavíristy Jana Kubáčka, který obohatil tradiční repertoár novými hudebními proudy. Tento proces ještě zesílil za sbormistra Michala Mynáře, který svým muzikantským zaujetím a smyslem pro hravost na hranici lehké recese přilákal do sboru další generaci: například při jednom festivalovém vystoupení sbor nastoupil bos, nesa v rukou  boty, které pečlivě seřadil na okraj pódia; pak sbormistr lehce šokovanému publiku oznámil, že sbor se protentokrát jmenuje BOSA NOHA (podceněním laskavého čtenáře by bylo připomínat, že šlo o ozvěnu stylu bossa nova…).

Také každý z dalších sbormistrů, ať už šlo o Jakuba Macka nebo Pavlínu Králíkovou, usiloval či usiluje o to, aby posunul své svěřence o kousek dál a výš – ale to už je prostor pro nový kamínek v této mozaice vzpomínek. Slovy Fráni Šrámka – AŤ ZNÍ!

Svým kolegům – muzikantům za neblednoucí zážitky vždy vděčná zůstává

Věra Kramářová.

Duben 2014